Vernisáž: 10. 12. 2014 v 18.00
Středa 10.12.2014 – Pátek 20.2.2015
Malířka Katarína Szanyi vstoupila do širšího kulturního povědomí a do světa galerií v polovině devadesátých let minulého století. Od té doby si její práce setrvale udržují vysokou kvalitu a osobitost.
Svojí tvorbou se nalézá na jakési pomyslné „ženské straně“ – snad by šlo její dílo s jistou mírou zjednodušení označit z hlediska výrazu a tematických preferencí jako feminní (nikoli ovšem feministické!). Je-li v něm cosi z dominancí a rysů spíše ženské empatie a jí odpovídajících reflexí, pak jde nepochybně o něco přirozeně spontánního a samozřejmého (a odtud i sugestivního) než programového a cíleného – na tomto poli se Katarína Szanyi pohybuje s udivující nenuceností a senzitivitou.
Tělo a tělesnost v bohaté škále konotací je jedním z určujících témat Szanyi tvorby. Není ovšem pojímáno v nějaké vizuálně reklamní demonstrativnosti či křiklavosti sociálně genderové povahy – v tom je na současné výtvarné scéně Szanyi pozoruhodným antipodem tradičních gest pojících se obvykle s tímto fenoménem. Její lazurně vrstvené malby jsou procesem psychologicko existenciálních reflexí, jemných ponorů do údělů a s tělesností spjatých osudových daností s jejich mezemi i možnostmi (např. cyklus Autoportréty) – určitý pandán k těmto kreacím pak představují subtilní černobílé a barevně oproštěné práce na bázi ilustrací a drobných výtvarných fragmentů, nabývající až charakteru specifických kaligrafií (svou tvorbou malířka doprovodila i několik básnických sbírek). Transformace a tvarové posuny jednotlivých částí lidského těla (zejména jde o markanty tváře), fragmentarizace a výtvarné synekdochy mění se v abstrakta svého druhu, která na způsob vodoznaku stvrzují autenticitu a originalitu „celku“. Zahlédnutelné právě jen z určitého malířského úhlu pohledu – navzdory své předmětnosti – působí jako naléhavé snové fenomény, jako cosi spíše latentního, na viditelném povrchu rychle zanikajícího, ale o to více podstatného.
Malířský rukopis Kataríny Szanyi se místy vyznačuje až jakousi naturální spontaneitou (občas sugeruje spíše než volní akt něco na způsob přesného přírodního děje či procesu) a její obrazy si formálně uchovávají rysy éteričnosti a čehosi odhmotněného a pomíjivě křehkého (snad se tu projevuje i určitá inspirace orientální kulturou). Úhrnem jsou přesvědčivým svědectvím o tom, co by snad šlo označit filozofickým termínem „eigenwelt“: o pozorném a citlivém vztahování se k sobě, k tělesné existenci, k imperativům a tajemstvím lidského pobytu na tomto světě.
