Měla jsem možnost práce Magdaleny Váňové sledovat během jejích studií na Fakultě Výtvarných Umění v Brně, a kdybych měla jedním slovem shrnout způsob její tvorby pak by to byla „zarputilost“. Nikdy netvoří bez absolutní jistoty potvrzené vnitřním puzením o správnosti toho, co potřebuje sdělit. Na svých sochách dokáže pracovat velice dlouho a bez odpočinku, s posedlostí po dokonalém převedení své ideje do reálu.
V jejích raných pracích je ještě cítit snaha o hledání toho pravého média pro vyjádření sebe sama spojená s hravostí, humorem a iluzivním pohledem na svět – Kaleidoskop (2008). Postupem času ale krystalizuje její forma, a lidské tělo, coby dokonalý transfer toho, co touží vyjádřit a nám divákům předat, se samo stává alfou a omegou konceptu její tvorby – Máma (2009). Prakticky každá její socha je autoportrétem a je jedno, jestli vizuální podoba je antropomorfní či nikoliv – Polštář (2007) – vlastní otisk, voda jako očista, tok snů, pročištění mysli. Pro Magdalenu Váňovou je daleko důležitější výsledná řeč díla – zpráva, kterou nám chce předat, než důsledný portrét – Ženy (2011). Ta hluboká citovost a silné prožívání ji přivedly několikrát i na místa, kterých se většina obyčejných lidí obává. Její zážitky z psychiatrické léčebny jsou naprosto patrné v díle nazvaném Kuřárna (2010) – kde sedávala prostopášná paní Marcela. Reálný zážitek je přenesen a my se na ní sice můžeme dívat z bezpečné zóny ohraničené skleněným boxem, avšak to zhmotnění ponuré zkušenosti nám nedovolí jen tak, bez emoce odejít. Váňová bere osobní zkušenost jako jeden z pilířů její inspirace a dokáže se na ní podívat i zvenčí, nejen skrze samu sebe – Odraz (2012), je neuvěřitelnou zprávou o vnímání toho co je pravdivé – to co vidíme nebo to co cítíme? Rozpolcenost – svět jako černý a bílý – dvě tváře, dva stavy – nic mezi tím. Díla Magdaleny Váňové nejsou pro první pohled, stejně tak jako vnitřní svět, když si ale její práce důkladně prohlédnete a necháte je na sebe působit tak velice brzo pocítíte a pochopíte.
Váňová dokáže na svých sochách pracovat až s hyperrealistickou posedlostí, kdy milimetr po milimetru promodelovává jemné vrásy kůže a pak si vezme motorovou pilu a porazí strom a naporcuje kmen o průměru jednoho metru pro další práci. To je Magdalena.
Magdalena Váňová studovala v letech 2007-2012 Fakultu výtvarných umění VUT v Brně v Ateliéru sochařství 1 u doc. ak. soch. Michala Gabriela, studium z osobních důvodů nedokončila.
Účastnila se řady kolektivních ateliérových výstav například v pražském DOXu, nebo galerii Doubner. V Brně ve výstavních prostorách divadla Reduta.
Tvorba Dušana Váni (1982) je plná výrazových proměn, rozdílných tvůrčích přístupů a svébytného humoru. Pokud bychom chtěli formulovat určitou jednotící linii jeho tvorby, mohli bychom uvést jeho kutilskou zálibu pro konstruování, utváření a spojování nejrůznějších materiálů v kombinaci s nejnovějšími digitálními technologiemi, elektronikou a 3D tiskem, umožňujícím nové metody umělecké tvorby. Váňa se svou prací řadí k aktuálnímu trendu progresivního digitálního sochařství, využívající digitálně podporované navrhování objektů.
