Archiv rubriky: Cyklotrasy – Interreg

Informační zastavení č. 32 POLICE

Police leží na jižním okraji Podbeskydské pahorkatiny. Zástavba je soustředěna do jednoho celku, mimo který se nacházejí jen selská usedlost Lapač a samoty Patera a Mlýniska.

Historie

Název byl patrně odvozen od slovního spojení „ves lidí bydlících na poli”, případně označuje otevřený, rovný, výše položený terén. Obdobný název má například i nedaleká Poličná. Police se poprvé připomínají roku 1383. Samostatným lenním statkem pravděpodobně nebyly, v pramenech vystupují jako součást statků v rámci kelečského panství olomouckého biskupství. O pradávném osídlení obce svědčí i nálezy patřící kultuře popelnicových polí. Historické střepy, bronzové náhrdelníky a jehlice byly nalezeny počátkem 20. století v trati Zápouští a Niva. Rozličné bronzové předměty byly nalezeny též v místní části Bolavec, při kučování pařezů byl pod Hájem nalezen značný počet stříbrných mincí.

Obyvatelstvo se většinou živilo zemědělstvím, chudší pletli sedadla pro továrny na nábytek. V obci bývala vždy kovárna, mlýn nad Policemi byl postaven v 18. stol. Nad obcí na vrcholku Zápouští, v místech, které doposud nesou název „Větřák”, byl roku 1850 postaven větrný mlýn – ve své době jediný na Valašsku. Mlýn je dnes bohužel již zaniklý, obec však usiluje o jeho obnovu. Tento větrný mlýn se dostal i do znaku obce.

Při Policích býval dvůr arcibiskupského panství Kelč zvaný „Vrchovec” a při něm myslivna. V roce 1788 byl vrchností dvůr zrušen, polnosti rozděleny na drobné domkařské usedlosti a založena osada Vrchovec, která tvořila vlastní obec, katastrálně patřící k Policím. Všechna stavení ve Vrchovci ve svém názvu nesou označení „ve dvoře” – např. „u Majdlochů ve dvoře” či „u Králíků ve dvoře”. Dnes místo, kde stával někdejší vrchnostenský dvůr Vrchovec, kolem něhož vznikla stejnojmenná obec, označuje skupina lip. Jako symbol někdejší obce Vrchovec se dostaly do obecního znaku Polic zelené lípové ratolesti.

„Lapač”je jeden z bývalých kelečských dvorů nebo snad samota, jež později patřila k manství Skalička. V těchto místech byly patrně zastavovány „lapány” vozy obchodníků, kteří chtěli po polních cestách obejít mýto. Hlavní cesty tehdy vedly z Polska a Opavy Špičkami, Zbrašovem a Choryní ke Kelči. Z Meziříčí pak na Vsetín do Uher nebo na Branky a Holešov ke Kroměříži.

Významné stavby

V údolí Loučky pod Policemi je zděná kaplička sv. Anny, kterou nechala vystavět hospodyně Tipečková. Na okraji dědiny směrem k Brankám stojí kamenný kříž a blízko něj Boží muka z roku 1886 s obrazem „Útěku do Egypta”. Druhý kamenný kříž se železnou plastikou Krista byl postaven na „Kopečkoch” roku 1863. Na západním konci vsi stojí třetí kříž – dřevěný, zdobený řezbami, nad dědinou byl roku 1871 vystaven dřevěný kříž na místě starého, již sešlého. V obci je kaple Božského srdce Páně z roku 1933 a památník odboje a obětem obou světových válek.

Obr. Ve věži kaple Božského srdce Páně se nachází zvon zasvěcený Panně Marii a sv. Floriánovi, který ulil Leopold František Stanke v Olomouci v roku 1856. Foto J. Husák, 2018

Příroda

Větší listnatý les nalezneme na severním okraji obce (Háj), další jsou rozdrobené v zemědělské krajině – obvykle kolem vodotečí, ojediněle jsou uvnitř lesního komplexu pod Hůrkou. Hlavním tokem je Loučka, která protéká nezastavěným územím, z velké části má hluboce zařízlé a neregulované koryto. Její meandry mají dobře vyvinutý břehový porost, ve kterém roste zejména vrba, dále pak olše, střemcha, jasan, ojediněle dub. Na území obce se však nachází několik potůčků, které mají neupravené koryto se zachovalými břehovými porosty včetně starších listnatých stromů. Jsou to dva pravostranné přítoky Loučky – Hájový potok a potok Kozara, který má v horní části také cennější rybníček. Drobná vodní plocha se nachází také poblíž usedlosti Lapač. Z orchidejí se na území obce ještě koncem 90. let vyskytoval bradáček vejčitý v sadu v lokalitě Zápouští. Dříve, ještě kolem 60. let, je v katastru uváděna dnes velmi vzácná orchidej vstavač kukačka. Další významnější rostliny lze najít v zahradách okrajových částí obce či ve smíšených lesích pod Hůrkou. Ze vzácnějších lesních druhů ptáků můžeme spatřit čápa černého, krkavce velkého či jestřába lesního. Ze vzácnějších druhů zemědělské krajiny se vyskytuje chřástal polní, křepelka polní, koroptev polní, pěnice vlašská či ťuhýk obecný. Břehy Loučky, Hájového potoka a Kozary vyhledává cvrčila říční a ledňáček říční. V těchto místech najdeme též např. motýlici obecnou a několik druhů vážek. Z obojživelníků se na rybníčku Kozara vyskytuje rosnička zelená a čolek obecný, v listnatých lesích pod Hůrkou vzácně mlok skvrnitý.

Literatura a zdroje

Nekuda, V. [ed.], 2002: Okres Vsetín – Rožnovsko, Valašskomeziříčsko, Vsetínsko, Hvězdárna Valašské Meziříčí, Muzejní a vlastivědná společnost v Brně a Okresní úřad Vsetín, Vsetín, 963 s., ISBN 80-7275-024-0.

Pavelka, J., Trezner, J. [eds.], 2001: Příroda Valašska (okres Vsetín). Český svaz ochránců přírody ZO 76/06 Orchidea, Vsetín, 486 s. + 64 s. bar. přílohy, ISBN 80-238-7892-1.

Boroko – Police, kaple Božského srdce Páně [online], [cit. 13. 7. 2018]. Dostupné z <

http://www.boroko.cz/reference/detail/police-kaple>

Police – oficiální stránky obce [online], [cit. 13. 7. 2018]. Dostupné z <

http://www.obecpolice.cz/>

Informační zastavení č. 31 LÁZY

Místní část obce Loučka (zastavení č. 29) s názvem Lázy je bývalou malou horskou obcí, kde se roztroušená zástavba táhne podél silnice v malebném prostředí luk, pastvin a lesů. Z Lázů je rozsáhlý výhled na Kelečskou pahorkatinu, údolí Bečvy směrem k Hranicím, Beskydy a Vsetínské vrchy.

Historie

Lázy vznikly z rozptýlených pasekářských usedlostí, u panského dvora, které náležely k panství Loučka, okolo poloviny 18. století. Jako samostatná obec se uvádí kolem roku 1763. Pojmenována byla po své poloze „Laze“, což jsou příkré stráně, porostlé habrovím a lískovím, které byly klučováním proměněné na louky. Obyvatelé se živili převážně zemědělstvím a prací v lese. V roce 1854 byla na Lázech manufaktura na výrobu kameninové keramiky, která zanikla po roce 1900. Z místní hlíny byla vyráběna červená, uvnitř bíle polévaná keramika nazývaná „majolínová” – džbány, mísy, talíře, kávové soupravy i hračky. Pro svůj věhlas byla vyvážena i do zahraničí.

Významné stavby

Na Lázech, u silnice v centru obce, se nachází typická valašská roubená zvonice postavená roku 1925, která je chráněnou kulturní památkou. Roubená zvonička čtvercového půdorysu je situovaná na kamenném soklu. Sedlová střecha je završena dvěma sloupy, nesoucími zvon, krytý drobnou stříškou. Zvon nese reliéfní figurální výzdobu a nápis vlysem – „zvon ulil Volfgang Adam Straub v Olomouci v roce 1848“.

Obr.V jedné ze zahrad u hlavní silnice nalezneme památný strom – lípu srdčitou, jejíž stáří je odhadováno na dvě stě let. Foto J. Husák, 2018

Obr. Historická zvonice byla postavena v roce 1925 podle původní zvonice, která zde stála roku 1848. Foto J. Husák, 2018

Mezi Lázy a obcí Rajnochovice se nacházejí Paseky Bílová. Zde nalezneme pomník z roku 1944, nesoucí nápis: „Blíž k Tobě, Bože můj. Památce veliké mamince, Jarošovi, a bolestnou vzpomínku na 8. 12. 1944”. Usedlosti na Bílové byly za války oblíbeným úkrytem partyzánů. V prosinci 1944 došlo k tragické události – partyzáni omylem obvinili členy rodiny Ručkovy ze zrady. Při střelbě zastřelili paní Ručkovou, poté popravili i jejího syna Jaroše, kterého považovali za hlavního zrádce. Usedlost poté vypálili. Nedaleko se nachází též pomník rodiny Měsícovy, která byla exemplárně potrestána za to, že za války pomohla skupině partyzánů. Obyvatelé Loučky a okolních obcí každoročně pořádají výstup k památníku na Bílové, aby zde uctili památku této tragické události z konce 2. světové války.

Příroda

V jedné ze zahrad u hlavní silnice nalezneme památný strom – lípu srdčitou, jejíž stáří je odhadováno na bezmála dvě stě let. Ze vzácných ptačích druhů zde můžeme vidět datla černého či kosa horského. Z druhů zemědělské krajiny se vyskytují ťuhýk obecný a chřástal polní.

Nedaleko se nachází též Přírodní památka Vřesoviště Bílová – jediné souvislé vřesoviště s nadměrným výskytem jalovce, vřesu a plavuně v Hostýnských vrších. Jedná se o bývalou podhorskou pastvinu, na které dále roste kociánek dvoudomý, mateřídouška vejčitá, brusnice borůvka, mochna nátržník či pupava bezlodyžná. Z živočichů se vyskytují např. motýl ohniváček černokřídlý, ještěrka obecná, slepýš křehký, z ptáků např. linduška lesní a ťuhýk obecný.

Literatura a zdroje

Kramář, J. a kol., 2008: MUDr. Jan Bohuslav Kraicz 1869-1929, Naučná stezka T. G. Masaryka v širších souvislostech. Český svaz ochránců přírody Valašské Meziříčí, Valašské Meziříčí, 83 s.

Pavelka, J., Trezner, J. [eds.], 2001: Příroda Valašska (okres Vsetín). Český svaz ochránců přírody ZO 76/06 Orchidea, Vsetín, 486 s. + 64 s. bar. přílohy, ISBN 80-238-7892-1.

Chráněná území Zlínského kraje – PP Vřesoviště Bílová [online], [cit. 12. 7. 2018]. Dostupné z <https://nature.hyperlink.cz/bilova.htm>

Loučka – oficiální stránky obce [online], [cit. 12. 7. 2018]. Dostupné z <https://www.obecloucka.cz>

Národní památkový ústav (Památkový katalog) – Zvonice, Lázy, Loučka [online], [cit. 12. 7. 2018]. Dostupné z <http://pamatkovykatalog.cz/?element=12812182&sequence=53118&page=2125&action=element&presenter=ElementsResults>

Spolek pro vojenská pietní místa – Rajnochovice [online], [cit. 12. 7. 2018]. Dostupné z <https://www.vets.cz/vpm/mista/obec/3968-rajnochovice/>

Informační zastavení č. 30 PODOLÍ

Podolí se rozkládá kolem potoka Loučka v údolí pod kopcem Kuželek. Zčásti leží na severním okraji Hostýnských vrchů, zčásti zasahuje do Podbeskydské pahorkatiny.

Historie

Název je odvozen od staročeského „podolé”, tedy „vsi ležící v dlouhém údolí”. Podolí se poprvé připomíná roku 1370. Tehdy tvořilo samostatný statek v kelečském lenním obvodu olomouckého biskupství. V roce 1437 se státá držitelem léna Hynek z Tamfeldu a Podolí se tak stává součástí léna Loučka. Podolí bylo převážně zemědělskou obcí. V 19. století zde byla palírna, dvůr a mlýn s lisem, ve kterém se lisoval olej z lněných semen a bukvic.

Významné stavby

Na návsi stojí dřevěná zvonice, která byla v roce 1995 přenesena na původní místo a opravena. Její zvon byl v roce 1798 odlit v Olomouci. V severozápadní části návsi stojí kamenný kříž s letopočtem 1912.

Obr. Na návsi v Podolí stojí dřevěná zvonice, která byla v roce 1995 přenesena na původní místo a opravena. Foto J. Husák, 2018

Příroda

Hlavním tokem protékajícím středem obce je Loučka. Mimo intravilán má přírodní neupravené koryto s dobře vyvinutým břehovým porostem, pod obcí se nacházejí meandry. Na území roste několik mohutných stromů, nejčastěji se jedná o lípy. Největší z nich rostou u silnice směrem na Lázy (zastavení č. 31), v oblasti zvané Kuželek pak nalezneme mohutný buk. Můžeme zde spatřit řadu vzácných druhů ptáků, jako je čáp černý či krkavec velký. V lesích v okolí Kuželek a Hájů hnízdí kos horský, z hnízdišť u Kunovic nebo Branek sem občas zalétává výr velký. Ze vzácnějších druhů zemědělské krajiny můžeme v okolí křovin spatřit ťuhýka obecného a bramborníčka hnědého, na loukách v okolí obce též chřástala polního či křepelku polní. V břehovém porostu potoka Loučka se vyskytuje cvrčilka říční, jejíž zpěv, jak už název napovídá, připomíná neustálé cvrčení.

Na stejnojmenném kopci, jihozápadně od obce Podolí stojí Čertův kámen – v průměru čtyřmetrový pískovcový blok. Původ skal pak lid, stejně jako u skalního útvaru „Jarcovská kula” u Jarcové (zastavení č. 12), skal u Provodova, či útvaru „Medůvka” na Brňově (zastavení č. 11) a všech ostatních skal na Valašsku, přisoudil čertům. Ti všechny tyto osamocené skály údajně poztráceli při předčasném kohoutím zakokrhání, když budovali u Lidečka Čertovy skály, aby obrátili tok říčky Senice tak, aby Lidečkem tekl do kopce. Díky kohoutímu kokrhání však dílo nedokončili a poslední nesené kameny spadly na zem právě zde.

Významné osobnosti

Nejznámějším podolským rodákem je akademický malíř Josef Hapka (1912-1987). Svou uměleckou dráhu zahájil nejprve jako řemeslník, později studoval na soukromé malířské škole v Olomouci, odtud odešel do Prahy na Akademii výtvarných umění. I když byl figuralista, maloval také portréty, žánrové scény lidí při práci i odpočinku a zátiší. Upřednostňoval zejména valašskou krajinu, v níž se narodil a vyrůstal, byla též místem jeho posledního odpočinku. Valašsko dalo vzniknout jeho nejlepším obrazům. Nesmíme též opomenout, že byl otcem hudebního skladatele Petra Hapky (1944-2014) – autora hudby k textům Levandulová, Dívám se, dívám či Bude mi lehká zem.

Literatura a zdroje

Pavelka, J., Trezner, J. [eds.], 2001: Příroda Valašska (okres Vsetín). Český svaz ochránců přírody ZO 76/06 Orchidea, Vsetín, 486 s. + 64 s. bar. přílohy, ISBN 80-238-7892-1.

Informace o osobnostech regionu – Josef Hapka [online], [cit. 13. 7. 2018]. Dostupné z <https://www.mvk.cz/knihovna-online/regionalni-osobnost/?o=15-Josef-Hapka>

Podolí – oficiální stránky obce [online], [cit. 13. 7. 2018]. Dostupné z <http://www.obecpodoli.info/>

Informační zastavení č. 29 LOUČKA

Obec Loučka leží v jižní části Podbeskydské pahorkatiny a na severním okraji Hostýnských vrchů. Již v minulosti byla zemědělskou obcí, což se také uplatňuje v jejím krajinném rázu. Součástí obce Loučka je i bývalá obec Lázy (zastavení č. 31), nyní místní část. Obcí protéká potok Loučka.

Historie

Název obce Loučka je odvozen od staročeského lúka či louka – tedy „travnaté místo v lese” či „ves ležící v lese či u lesa”. Loučka se poprvé výslovně připomíná v predikátu mana olomouckého biskupství Jana z Loučky v roce 1307. Byla samostatným lenním statkem olomouckých biskupů. V roce 1803 koupil Loučku od Leopolda z Lamberka Jan Nepomuk Mohrweiser, který je považován za jednoho z nejvýznamnějších majitelů loučského panství. Ten dal roku 1826 vystavět na místním hřbitově rodinnou hrobku s pohřební kaplí. Současnou klasicistní podobu díky němu získal i zámeček v centru obce, obklopený přírodně-krajinářským parkem.

Nad obcí se vypíná vrch Hradiště (605 m) s nálezy patřícími kultuře lužických popelnicových polí a kultuře púchovské. Ve středověku zde stávalo opevněné sídlo pánů z Loučky. Podle nálezu keramických střepů se její vznik řadí do konce 13. století. Po dřevěném hradu zůstaly jen terénní náznaky, na obou koncích jsou zbytky příkopů.

Významné stavby

Ve vsi byl kolem roku 1628 postaven barokní zámek – dříve renesanční tvrz přebudovaná patrně po roce 1720 na barokní zámeček s kaplí. Výrazným zásahem do historie zámku byl rok 1918, kdy jej zakoupil továrník Tomáš Baťa. Ten měl v plánu upravit zámek v Loučce na své letní sídlo. V roce 1945 však byl zámek zkonfiskován státem a sloužil jako kanceláře a dílny místního JZD. Právě v této době došlo k jeho velké devastaci. Po roce 1989 dostala rodina Baťů zámek v rámci restituce zpět. Budova byla opravena a část dnes slouží jako ředitelství Lesů a statků Tomáše Bati.

Původní zámecká kaple byla roku 1771 přebudována, stal se z ní presbytář a k němu byla přistavěna chrámová loď. Vznikla tak nová dominanta obce – kostel zasvěcený Dobrému Pastýři. V jeho těsné blízkosti se rozkládá původně barokně upravený a dnes již přírodně krajinářský park. Zámek, kostel, park a vstupní brána jsou chráněny jako kulturní památka. V roce 1826 byla v obci Loučka postavena hřbitovní kaple s hrobkou Mohrweiserů, v jejímž štítě nalezneme rodový znak. Roku 1913 byl pak zbudován misijní kříž, v roce 1919 vysvěcen pomník k uctění památky padlých v 1. světové válce.

Obr. Rodině Mohrweiserů, kteří se zasloužili o klasicistní úpravu zámku, náležela Loučka až do roku 1879. Na zdejším hřbitově si zřídili rodovou hrobku s kaplí. Foto J. Husák, 2018

Příroda

Jediná botanicky významná lokalita s květnatými loukami se nachází v ovocném sadě jihovýchodně nad obcí. V sadě rostou, jinde v okolí téměř vymizelé luční druhy rostlin, jako např. chrpa luční, jetel prostřední, na mokřině u jediné tůně bradáček vejčitý. Ze vzácných ptačích druhů můžeme v obci vidět např. čápa černého. Z druhů zemědělské krajiny se vyskytují bramborníček hnědý a černohlavý, chřástal polní, křepelka polní. Z dalších vzácnějších druhů se u toku Loučka vyskytuje cvrčilaka říční, v parku žluva hajní, sedmihlásek hajní či strakapoud malý.

Významná mokřadní a botanická lokalita je Světlíkov ležící na jižním katastru obce. Vidět zde můžeme některé ze vzácných druhů rostlin – např. prstnatec májový či mečík střechovitý. Nad krajinou zahlédneme vzácně krkavce velkého nebo výra velkého.

Na svahu Světlíkov v Loučce se dříve nacházelo skalisko, které však potkal podobný osud jako skalisko nedaleko současného skalního útvaru – „Jarcovké kuly” (zastavení č. 12), které obyvatelé Jarcové rozbili na kusy a využili pro stavební účely. Skalisko v Loučce zas vadilo majiteli při orbě, roztloukl ho a použil taktéž na stavbu.

Literatura a zdroje

Pavelka, J., Trezner, J. [eds.], 2001: Příroda Valašska (okres Vsetín). Český svaz ochránců přírody ZO 76/06 Orchidea, Vsetín, 486 s. + 64 s. bar. přílohy, ISBN 80-238-7892-1.

Loučka – oficiální stránky obce [online], [cit. 12. 7. 2018]. Dostupné z <https://www.obecloucka.cz>

Světlík, K.: Hrady Hostýnských vrchů – Hradiště Loučka [online], [cit. 12. 7. 2018]. Dostupné z <https://www.obecloucka.cz/obec-7/hrady-hostynskych-vrchu/>

Zámek Loučka [online], [cit. 12. 7. 2018]. Dostupné z <http://www.hrady.cz/index.php?OID=4054&PARAM=11&tid=10168&pos=450>

Informační zastavení č. 28 KUNOVICE – OBEC

Historie

První písemné zprávy o vzniku pocházejí již z roku 1131. Na základě pozdější písemné zprávy z roku 1272 se dále uvádí ves Polom, jež později zanikla a jejíž existenci dokládá místní název Polomsko. Samotné Kunovice se poprvé připomínají roku 1413. Není však pochyb o tom, že Kelečsko, a s ním i území nynějších Kunovic, bylo osídleno již dávno předtím. Nejstarším dokladem je kamenný provrtaný mlat nalezený v Kunovicích v trati Niva. Z doby planětické kultury pochází nález střepů černých nádob ze žárových hrobů z období před 3000 lety. Jižně od obce se nachází vrch Kunovská hůrka (587 m n. m.) s hradiskem kultury popelnicových polí.
Svým charakterem zástavby jsou Kunovice vsí shlukovou, jež vznikla na obchodní cestě z Valašského Meziříčí směrem na Bystřici pod Hostýnem a z níž v těchto místech odbočovala cesta na Kelč. Osídlili ji lidé jakéhosi Kundráta – Kuneše ze Smoly, název tedy značí „ves lidí Kunových”. Obyvatelé se ve středověku živili převážně zemědělstvím. Ve znaku obce jsou proto dvě zlaté kuny, držící vztyčenou stříbrnou radlici.

Významné stavby

V roce 1892 byla postavena v Kunovicích filiální kaple Božského srdce Páně a zřízen místní hřbitov. V blízkosti se nachází sloup se sochou Panny Marie patrně z roku 1862, při cestě do Loučky stojí kaplička sv. Anny. Významnými sakrálními památkami u okrajů obce směrem na Kelč a Babice jsou kamenné kříže Na Páně a nad Křenovicí z let 1875 a 1880. V obci se nacházejí dva pomníky obětem světových válek. Pomník obětem 1. světové války z roku 1919 se jmény padlých. Pomník obětem 2. světové války z roku 1945 se jmény čtyř popravených partyzánů – F. Kubala, K. Kurečka, K. Šuchty a J. Foldyny. Na Kunovické hůrce se nachází šestimetrová dřevěná rozhledna – jednoduchá vyhlídková věž skýtající pohled na Hostýnské vrchy, Oderské vrchy a oblast Poodří.

Obr. Kaple Božského srdce Páně s přilehlým hřbitovem vznikla v roce 1892. V blízkosti se nachází sloup se sochou Panny Marie. Foto J. Husák, 2018

Významné osobnosti

Významným rodákem je Rudolf Haša (1881-1963). Láska k přírodě jej přivedla ke studiu lesnictví, které se stalo jeho životním povoláním. V roce 1900 se stal posluchačem lesnického odboru Vysoké školy zemědělské ve Vídni. V roce 1919 byl jmenován profesorem pro obor lesnické ekonomie a odešel do Brna na tehdy zřízenou Vysokou školu zemědělskou, kde se stal hlavním pilířem lesnického oboru. Na vysoké škole zastával řadu akademických funkcí. Byl třikrát zvolen rektorem a dvakrát děkanem lesnického oboru. Pro svoji velkolepou činnost však nenašel v totalitní době velkého pochopení, a proto byl nucen svoje životní spisy a knihy tajně vydávat v zahraničí, převážně ve Švýcarsku. V naší republice měl snahu vydat Dějiny české myslivosti, ale pro velký vliv KSČ se mu toto dílo nepodařilo nechat vytisknout. Na jeho památku byla v Kunovicích vybudována Naučná stezka prof. Rudolfa Haši. Na dvanácti zastaveních seznamuje návštěvníky s obcí Kunovice ležící na úpatí Hostýnských vrchů. Stezka začíná u vlakového nádraží Kunovice-Loučka, pokračuje obcí Kunovice přes Kunovickou hůrku, na jejímž vrcholku se nachází dřevěná rozhledna skýtající krásný výhled na malebné panorama. Trasa pokračuje loukami a pastvinami do míst zaniklé středověké vsi Polomsko až k myslivecké chatě.

V obci působil učitel Josef Novotný (1896-1943), který byl popraven pro odbojovou činnost „Obrana národa” v Braslau roku 1943. Jemu věnovaná pamětní deska je dnes umístěna na budově základní školy, kde působil až do svého zatčení. V Kunovicích se narodil legionář Josef Maňas (1897-1951), který se zasloužil o vznik a budování demokratického a svobodného Československa. Za své hrdinství v boji byl několikrát vyznamenán.

O přírodě Kunovic pojednává zastavení č. 27.

Literatura a zdroje

Krásy Beskyd slovem i obrazem – Rozhledna Kunovická hůrka [online], [cit. 12. 7. 2018]. Dostupné z <http://www.krasybeskyd.wz.cz/rozhledny/KunovickaHurka.htm>

Kunovice – oficiální stránky obce [online], [cit. 11. 7. 2018]. Dostupné z <http://www.obec-kunovice.cz>

Spolek pro vojenská pietní místa – Kunovice obce [online], [cit. 11. 7. 2018]. Dostupné z <https://www.vets.cz/vpm/mista/obec/1039-kunovice/>

Informační zastavení č. 27 KUNOVICE

Obec Kunovice leží na severovýchodním úpatí Hostýnských vrchů na samém rozhraní Valašska a Záhoří. Rozkládají se na mírném svahu, který vystupuje k nejvyššímu místu v obci, kopci Stráž s nadmořskou výškou 433 m. Obcí protéká potok Komárník.

Příroda

Jedinou botanicky hodnotnější lokalitou jsou vlhčí a mokřadní louky v sedle jižně od Hradiště (východně od Kunovské hůrky). Tam nalezneme řadu druhů vlhkých květnatých luk, ze vzácnějších např. prstnatec májový a mečík střechovitý. Jedná se o jedinou lokalitu těchto druhů v celém širším okolí. Z velkých stromů je v obci významný stoletý dub – památný strom, který roste u železničního nádraží. Ze vzácnějších druhů ptactva se v oblasti Kunovské hůrky vyskytují výr velký a krkavec velký. Ze vzácnějších druhů zemědělské krajiny nalezneme bramborníčka černohlavého a hnědého, chřástala polního či křepelku polní. Z dalších vzácnějších druhů pak jmenujme např. strnada rákosního hnízdícího v rákosí u toku Komárník, žluvu hajní či čápa bílého, který hnízdí již řadu let na místní farmě.

Na obzoru spatříme rozhlednu na největším z vrcholků Hostýnských vrchů – Kelčském Javorníku (865 m n. m.), ke které se dostaneme z blízkého nádraží v Rajnochovicích. Trasa vede kolem pozůstatků dvou středověkých hradů – Zubříče a Šamburku. Architektonicky velmi zdařilou stavbu tvoří dvanáct obloukovitě zakřivených modřínových lamel, v jejichž prohnutých tvarech lze najít odkaz na tradici výroby ohýbaného nábytku v nedaleké Bystřici pod Hostýnem. Dřevěná rozhledna se svou výškou 35 m nabízí neobvyklý výhled do kraje. Za příznivé dohlednosti tudíž spatříme nejenom pásma moravských a slovenských hor (Králický Sněžník, Hrubý Jeseník, Beskydy, Bílé Karpaty, Malá Fatra, Strážovské vrchy, Povážský Inovec) a vrchovin (Drahanská, Zábřežská, Chřiby, Nízký Jeseník a Oderské vrchy), ale hlavně spousty sídel. Malých vesniček rozeznáme nepočítaně, větších měst nečekané množství – Kroměříž, Přerov, Olomouc, Lipník, Hranice, Nový Jičín, Valašské Meziříčí, Vsetín, Bystřici pod Hostýnem. Dokonce lze rozlišit několik známých památkových objektů – například hrady Buchlov a Starý Jičín, poutní kostely na Hostýně a Svatém Kopečku u Olomouce.

Jižně od Kunovic, nedaleko obce Rajnochovice nalezneme na příkré skalnaté stráni, dnes z větší části zarostlé keři a stromy, Přírodní památku Skalka-Polomsko. Předmětem ochrany je travnatá stráň s fragmenty teplomilných rostlinných společenstev s vzácným kakostem krvavým a silně ohroženým vstavačem mužským. Celý svah byl dříve využíván jako extenzivní pastvina. Vyvinul se v charakteristickou druhově pestrou louku s keři, v níž byli zastoupeni průvodci karpatských luk i druhy křovinatých strání. Jmenujme např. vstavač bledý, v. kukačku, prstnatec májový, bradáček vejčitý, šalvěj lepkavou či prvosenku jarní.

Obr. Rozhledna na Kelčském Javorníku se svou výškou 35 m nabízí neobvyklý výhled do kraje. Foto J. Husák, 2018

O historii obce, významných stavbách a osobnostech pojednává zastavení č. 28.

Literatura a zdroje

Pavelka, J., Trezner, J. [eds.], 2001: Příroda Valašska (okres Vsetín). Český svaz ochránců přírody ZO 76/06 Orchidea, Vsetín, 486 s. + 64 s. bar. přílohy, ISBN 80-238-7892-1.

Chráněná území Zlínského kraje – PP Skalka-Polomsko [online], [cit. 12. 7. 2018]. Dostupné z <https://nature.hyperlink.cz/polomsko.htm>

Kelčský Javorník: objevili jsme nejkrásnější rozhled na Moravě [online], [cit. 12. 7. 2018]. Dostupné z <https://cestovani.idnes.cz/kelcsky-javornik-a-vylet-0xq-/tipy-na-vylet.aspx?c=A151119_122740_tipy-na-vylet_tom>

Krásy Beskyd slovem i obrazem – Rozhledna Kelčský javorník [online], [cit. 12. 7. 2018]. Dostupné z <http://www.krasybeskyd.wz.cz/rozhledny/KelcskyJavornik.htm>

Informační zastavení č. 26 U RYBNÍKA ROUSKÉ

Obec Rouské, původně Ruské, je připomínána již v roce 1320. V 16. století zde stála rousecká tvrz. Posledními pány na ní byli slezští rytíři Rotenberkové, z nichž Jindřich zde vládl až do své smrti v roku 1653. Léno pak bylo natrvalo připojeno ke kelčskému panství, tvrz ve vsi ztratila svůj význam jako šlechtické sídlo a záhy na to zanikla. Stála v místech bývalého arcibiskupského dvora.

V obci nalezneme památkově chráněnou lípu malolistou, jejíž stáří je odhadováno na více než 600 let. Údajně pod ní přepsal Jan Jiskra z Brandýsa, jeden z velitelů husitů, podle kterého je též pojmenována. V těsné blízkosti lípy nalezneme boží muka ze 17. století vyřezaná z jednoho kusu dubového dřeva, významné jsou též tři kamenné kříže – kříž z roku 1891 se nachází naproti č. p. 31, další jsou u polní cesty směrem na Kelč a na příjezdové komunikaci do Babic. Rousecké návsi dominuje socha sv. Jana Nepomuckého z roku 1791, která je kulturní památkou. Nedaleko ní, na místě původní zvonice, se nachází kaple Povýšení sv. Kříže z roku 1855. V okolí obce se nachází jedno z nejstarších pohřebišť v okolí.

Na východní straně katastru jsou tři rybníky – Kadlub, Prostřední a Komorový, které slouží částečně jako biologická čistírna odpadních vod. V retenčních nádržích se chovají ryby běžných druhů jako – kapr, lín, štika, candát, perlín, plotice či amur. K vzácným a kriticky ohroženým druhům patří mřenka mramorovaná a střevle potoční. Kromě ryb se zde nacházejí též další živočichové – např. chráněná škeble rybničná, plž plovatka bahenní, z obojživelníků skokan hnědý, s. zelený, ropucha obecná, z hmyzu splešťule blátivá, vážka královská, v. ploská, šídlo obecné, motýlice lesklá. Pozorovat můžeme též řadu ptačích druhů, jako je polák malý, lyska obecná, březňačka obecná či rákosník. Na březích nádrží roste blatouch bahenní, rákos obecný, orobinec širolistý, rozrazil bahenní, rezekvítek či kozí brada luční.

Obec Rouské by se s nadsázkou dala označit za „vesnici slunečních hodin“. Novodobou zvláštností totiž je, že zde nalezneme hned osm těchto časoměřičů. První takové hodiny umístil na svoji chalupu akademický malíř Jaroslav Kapec. Hned dvoje – takzvané „párové“. Zvláštností je, že kromě tradičních svislých nástěnných slunečních hodin zde nalezneme i hodiny vodorovné, kde jste pak ukazatelem právě vy. Velmi neobvyklá je též plastika slunečních hodin s kombinací pískovce a mědi s názvem Měděné slunce.

Nedaleko odtud se nachází Lhota, která je dnes spolu s Němeticemi, Babicemi a Komárovicemi součástí nedaleké Kelče (zastavení č. 23). Obcí protéká potok Točenka, který je pravobřežním přítokem říčky Juhyně.

Lhota je hojně rozšířeným místním názvem vesnic vzniklých v době vrcholné kolonizace. Název je odvozen od lhóta, tj. lhůta, po kterou byli obyvatelé osvobozeni od placení feudální renty. Název obce se objevuje ve starších pramenech jako Záhumní Lhota (r. 1585) či Malá Lhota (r. 1648), od roku 1952 pak jako Lhota u Kelče.

Lhota byla, vzhledem ke svému názvu, založena v době vrcholné kolonizace někdy v průběhu 14. století. Samostatným lenním statkem pravděpodobně nebyla, v pramenech vystupuje jako součást stolních statků v rámci kelečského panství olomouckého biskupství. Do roku 1849 byla Lhota součástí arcibiskupského panství Kelč.

V mírném svahu u cesty ve středu obce stojí kaplička zasvěcená Panně Marii se zvonicí z 2. poloviny 19. století. Na návsi se nachází kříž z roku 1932.

Nedaleko Lhoty se nachází obec Babice, jejíž název patrně znamená „ves ležící pod Babou”, což byl častý název kopců zaobleného tvaru. Navštívit zde můžeme např. stejnojmenný rybník s rákosovým porostem, který je hnízdištěm řady vzácných druhů ptáků – motáka pochopa, strnada rákosního, rákosníka obecného, slípky zelenonohé či lysky černé. Z obojživelníků se vyskytuje např. silně ohrožená rosnička zelená. Z pamětihodností se ve středu obce nachází výklenková kaplička a dva kříže – jeden „na rozcestí”, druhý „naproti Jurenkům”.

Obr. Komplex vodních ploch v Rouském tvoří tři rybníky – Kadlub, Prostřední a Komorový. Foto J. Husák, 2018

Literatura a zdroje

Pavelka, J., Trezner, J. [eds.], 2001: Příroda Valašska (okres Vsetín). Český svaz ochránců přírody ZO 76/06 Orchidea, Vsetín, 486 s. + 64 s. bar. přílohy, ISBN 80-238-7892-1.

Město Kelč – oficiální stránky [online], [cit. 10. 7. 2018]. Dostupné z <https://www.kelc.cz/>

Rouské – oficiální stránky obce [online], [cit. 11. 7. 2018]. Dostupné z <https://www.rouske.cz>

Římskokatolická farnost Kelč – Babice [online], [cit. 11. 7. 2018]. Dostupné z <http://www.kelc.farnost.cz/kr_babice.html>

Římskokatolická farnost Kelč – Lhota u Kelče [online], [cit. 11. 7. 2018]. Dostupné z <http://www.kelc.farnost.cz/kr_lhota.html>

Informační zastavení č. 25 KOMÁROVICE

Komárovice jsou dnes spolu s Němeticemi, Babicemi a Lhotou součástí nedaleké Kelče (zastavení č. 23). Obec leží na levém břehu Juhyně, dalším z významných toků je Komárovický potok.

Historie

Komárovice, stejně jako celé území Kelečska, patří k nejdéle osídleným obcím regionu, kam pronikala mohutná kolonizační vlna již v období vrcholného středověku. Z této doby nejspíše také pochází název obce, který pravděpodobně upomíná na její založení ve vlhkém a bažinatém místě, plném dotěrného hmyzu.

Komárovice se mlýnem se poprvé v písemných pramenech připomínají v r. 1270, později byly zpravidla v držení drobných manských šlechticů. Nejdříve byly Komárovice biskupským lenním statkem, později byly připojeny k biskupskému panství Kelč.

Významné stavby

Ke kulturním památkám v obci patří empírová kaple Panny Marie Bolestné se zvonicí z roku 1836 nacházející se na návsi. Dále pak Kaple na Hůrce Panny Marie Hostýnské se zvonicí a Kalvárií z roku 1834. V neposlední řadě pak boží muka z první poloviny 19. století.

Obr. Klasicistní kapli završenou štíhlou zvoničkou z 30. let 19. století nalezneme na návsi. Foto J. Husák, 2018

Obr. Na křižovatce silnic severně od obce byla koncem 18. století vystavěna kaplička Panny Marie, která je lemována skupinou více než stoletých lip. Foto J. Husák, 2018

Významné osobnosti

S dějinami obce je nerozlučně spjat valašský rodák, básník a spisovatel Metoděj Jahn (1865-1942), který působil na Komárovické škole jako řídící učitel. Roku 1913 napsal jeden z našich nejlepších selských románů – Selský práh s námětem Komárovic, kde téměř dvě desítky let čerpal inspiraci od místních starousedlíků, zamiloval si také okolní přírodu, která mu učarovala a dodávala sílu žít během těžkých zkoušek života. Na budově někdejší jednotřídní školy, kde v letech 1901-1919 Metoděj Jahn žil a působil, byla odhalena jeho pamětní deska.

K dalším významným osobnostem patří komárovický rodák, klavírista Otto Haša (1897-1993).

Působil jako profesor hry na klavír na Pražské konzervatoři, kterou sám vystudoval. Nesmíme zapomenout též jeho významnou činnost klavírního doprovazeče vynikajících houslistů Jaroslava Kociána a Jana Kubelíka na jejich světových turné.

Literatura a zdroje

Básník a spisovatel Valašska – Metoděj Jahn [online], [cit. 11. 7. 2018]. Dostupné z <http://historie.zasova.info/subdom/historie/basnik-a-spisovatel-valasska-metodej-jahn/>

Město Kelč – oficiální stránky [online], [cit. 10. 7. 2018]. Dostupné z <https://www.kelc.cz/>

Římskokatolická farnost Kelč – Komárovice [online], [cit. 11. 7. 2018]. Dostupné z <http://www.kelc.farnost.cz/komarovice.html>

Informační zastavení č. 24 KELČ – RYBNÍK CHMELNÍK

Soustava rybníků s názvem Chmelník slouží zejména k rybolovu a rekreaci. V jeho okolí se nachází poměrně pestrá vodní fauna – zahlédnout můžeme např. volavku popelavou, čejku chocholatou, vzácného ledňáčka říčního i čápa bílého. Na mokřadních lukách kolem rybníka pak zaslechneme skokana skřehotavého, zahlédneme užovku obojkovou či ropuchy, žije zde též škeble rybničná. V okolí Chmelníku se doposud zachovaly porosty starých hlavatých vrb. Na rybníku probíhají každoroční závody Dračích lodí. Meandry Juhyně jsou od rybníků Chmelník až po Babice přírodně hodnotné. Po velkých vodách je její tok částečně zpřírodněný. Nalezneme zde bohaté břehové porosty s typickou jarní kvetenou – sasanka pryskyřníkovitá, orsej jarní a další. V řece žije též chráněný rak bahenní.

Příroda v okolí Kelče

Kelečsko je nejméně lesnatou oblastí vsetínského okresu, avšak téměř všechny zdejší lesy jsou, jako jediné v okrese, tvořeny zachovalejšími listnatými porosty se skladbou dřevin blízké přirozené.

Největším lesním komplexem je les Doubrava rozkládající se na svazích nad levým břehem Bečvy. Doubrava je tvořena listnatými stromy – ve vyšších částech buky, v těch nižších pak s převažující lípou a habrem, méně s dubem, místy s javorem klenem, břízou a jasanem. V okolí Kelče převažuje zemědělská krajina, což výrazně poznamenalo místní ráz.

Ve flóře jsou zastoupeny i některé ochranářsky zajímavé druhy. Většina z nich je však soustředěna pouze do tří lokalit, jimiž jsou les Doubava, Zadní díly se zachovalými květnatými loukami a okolí Hájového potoka s přirozeným korytem a bohatým břehovým porostem. Ze vzácnějších druhů rostlin se vyskytují – z orchidejí vzácný vstavač bledý a prstnatec Fuchsův, dále oměj vlčí, lilie zlatohlavá, konvalinka vonná, z horských poloh byla do údolní nivy Bečvy splavena kýchavice Lobelova. Na Zadních dílech se vyskytuje teplomilný srpek obecný a černýš rolní, dále pak sněženka podsněžník, kozí brada luční či chrastavec luční.

Ze vzácnějších druhů ptactva se vyskytuje čáp černý hnízdící v Doubravě, jeřábek lesní, krkavec velký, datel černý, chřástal polní, čejka chocholatá či ledňáček říční stavící si své hnízdní nory ve strmých březích potoka Juhyně. V tůňkách v Doubravě žije vzácný čolek obecný, v Kelečském náhonu má jediné známé naleziště kriticky ohrožený mlž velevrub nadmutý.

V Kelči se nachází též dendrologicky hodnotnější parčík menší rozlohy, zachovalé meandrovité úseky Juhyně, hodnotné rákosiny, zbytky extenzivních sadů se zachovalou květenou, zpřírodněné koryto Bečvy s listnatými lesy a vzácnými rostlinnými druhy, Kelečský náhon s břehovým porostem hlavatých vrb, které jsou mimo jiné důležitým refugiem vzácného hmyzu a hnízdištěm řady druhů dutinových ptáků a řada dalších hodnotných lokalit. Zajímavostí je jistě to, že byla roku 1942 v Kelči vykopána největší a nejzachovalejší rybí fosílie v celé oblasti. Její délka činí bezmála 70 cm.

Na břehu říčky Juhyně v Kelči roste stoletá lípa velkolistá, ke které se váže tragický příběh z 2. světové války. Dne 8. prosince 1944 na ní byl oběšen mladý, teprve pětadvacetiletý partyzán, Vladimír Šišák z Přerova za to, že jak prameny praví „verboval osoby pro slovenské povstání a udržoval styk s partyzány”. Akt měl být vykonán jako odstrašující případ právě v Kelči, pro místní obyvatelstvo, aby partyzány nepodporovali. Tuto nešťastnou událost dnes připomíná pomník s nápisem: „Svůj život jsem převtělil do svaté lípy, duši svou dal jsem rád národu. Protože věřím zas, jako jsem věříval v jaro a v slunce a v svobodu jen víra je silnější než smrti šípy”.

Obr. V okolí Chmelníku se nachází pestrá vodní fauna – zahlédnout můžeme např. čápa bílého, který zde zalétává za potravou z hnízd v Kelči a Kladerubech. Foto J. Husák, 2018.

O historii obce, významných osobnostech a stavbách pojednává zastavení č. 23.

Literatura a zdroje

Janoška, M., 2000: Valašsko očima geologa. Univerzita Palackého v Olomouci, Olomouc, 72 s. ISBN 80-244-0085-5.

Pavelka, J., Trezner, J. [eds.], 2001: Příroda Valašska (okres Vsetín). Český svaz ochránců přírody ZO 76/06 Orchidea, Vsetín, 486 s. + 64 s. bar. přílohy, ISBN 80-238-7892-1.

Památné stromy Valašskomeziříčska – Lípa Vladimíra Šisáka [online], [cit. 11. 7. 2018]. Dostupné z <http://www.valasskemezirici.cz/assets/File.ashx?id_org=17636&id_dokumenty=28632>

Spolek pro vojenská pietní místa – Kelč, Vladimír Šišák [online], [cit. 11. 7. 2018]. Dostupné z <https://www.vets.cz/vpm/14668-pomnik-vladimir-sisak/>

Zpravodaj Městského úřadu v Kelči 11/2014, „…jen lípa je silnější než smrti šípy“ [online], [cit. 11. 7. 2018]. Dostupné z <https://www.kelc.cz/e_download.php?file=data/editor/146cs_152.pdf&original=Zpravodaj+11+2014-2.pdf>

Informační zastavení č. 23 KELČ

Město Kelč leží na jižním okraji Podbeskydské pahorkatiny, na mírné terase při levém břehu říčky Juhyně. V současnosti má obec několik částí – Kelč, Babice, Komárovice, Lhotu a Němetice.

Historie

Území Kelečska vykazuje mnohé stopy osídlení již v pravěku. První dočasná sídla neolitických zemědělců vznikala cca 5 000 let př. n. l., souvislé osídlení dnešní Kelče začíná někdy kolem roku 1 000 n. l. Právě tudy procházela Jantarová stezka – dálková komunikace vedoucí od Baltu do Podunají. Na významu nabyla v období středověku a právě s touto trasou nepochybně souvisí i nález tzv. Kelečského pokladu – mincí a zlomkového stříbra učiněný na vrchu Strážný nad Kelčí. Dle datace mincí (především německých a arabských) se dá usuzovat na ukrytí pokladu nedlouho po roce 1002. Uschoval si je zde obchodník, který je ze strachu z přepadení zahrabal hluboko pod zem. Do tuhované nádobky uložil deset plátěných pytlíčků s deseti druhy stříbrných peněz. Doufal, že se pro ně jednou vrátí. Nestalo se tak a poklad zůstal ukryt v zemi až do října 1938. Tehdy zde se svou matkou vyorával brambory čtrnáctiletý Jan Hradil. Když orali třetí brázdu, najednou se v hlíně objevily lesklé plíšky. Sesbírali je do zástěry a po příjezdu domů omyli, rozložili na stůl, spočítali i zvážili. Obsah nálezu čítal asi 1500 kusů celých i dělených mincí.

Název obce je patrně odvozen z osobního jména „Kelec” nebo „Kelek”. Místní názvy od základu Kel- jsou starobylé a vyskytují se zpravidla právě na území se starobylým osídlením.

Samotná Kelč (dnešní tzv. Staré město) se poprvé připomíná roku 1247, kdy se již mluví o kostele sv. Petra a Pavla. Město Kelč (dnešní tzv. Nové město) se poprvé připomíná roku 1270 a bylo založeno pravděpodobně v 60. letech 13. stol. olomouckým biskupem Brunem. Město bylo založeno na území vsi Sazan, jejíž zbytek zůstal jako stejnojmenná ulice na jeho okraji. Významným opěrným bodem se na Kelečsku stal hrad Šaumburk, vybudovaný kolem r. 1272. Naposledy byl zmíněn r. 1325, poté byl údajně pro vysoké náklady na udržování a posádku opuštěn a zpustl. Dochovaly se však reliéfní zbytky budov, valy a příkopy nedaleko dnešní Podhradní Lhoty.

V Kelči se kromě tradičních řemesel rozvíjelo od 30. let 19. stol. obuvnictví a výroba dýmek. Dýmkaři vyráběli přes 30 druhů odlišných dýmek. Vznikaly tak varianty s různým pojmenováním: kelečanka, slovenka, brodka, kozí brada, obkuska kulatá, obkuska s prsténkem a další.

Významné stavby

V Kelči se nachází původně pozdně gotický zámek z let 1585-1596, renesančně upravený poč. 17. stol. a barokně v druhé polovině 17. stol. Nachází se na místě starší tvrze z 15. stol. V současné době je v zámku odborné učiliště a praktická škola a veřejnosti je tak nepřístupný. Před zámkem se nachází pomník T. G. Masaryka. Na náměstí nalezneme barokní sochu sv. Jana Nepomuckého pocházející z konce 19. stol. Dominantou obce je farní kostel sv. Petra a Pavla, doložen k roku 1247. Původní stavba již byla ve velmi špatném stavu, proto byl roku 1775 zbořen a o deset let později na stejném místě postaven nový jednolodní kostel s kaplí Bolestné Matky Boží a sakristií. U kostela se nachází Malá Kalavárie – sousoší z konce 18. stol. Další významnou památkou je filiální kostel sv. Kateřiny, jehož dnešní stavba vznikla v 16. stol. na základech staršího kostela asi ze 13. stol. Ten byl několikrát přestavěn, přibyla hranolová věž s předsíní, původně zde byla jen zvonice. V rodném domě bratří Křičků se nachází stálá expozice věnována jejich rodině, k vidění je též expozice dýmkařství. Budova radnice na náměstí pochází z počátku 17. století, z roku 1902 pochází budova základní školy, ve které dříve působila chlapecká, dívčí a smíšená obecná škola. Dlouhé náměstí s řadou památkově chráněných domů dodnes respektuje původní severojižní směr pradávné obchodní cesty, která bývala živoucí obchodní tepnou Evropy.

Obr. Ke konci 16. stol. byla bývalá tvrz přestavěna na renesanční zámek, jehož podobu si dochoval dodnes. Foto J. Husák, 2018

Obr. Původní kostel sv. Petra a Pavla byl dřevěný a stával na hřbitově, na vyvýšeném místě mezi bývalým Starým městem a Posvátnem. Roku 1785 byla dokončena stavba budovy nové. Foto J. Husák, 2018

Obr. V jedné z historických budov na náměstí dnes sídlí Městský úřad. Budova radnice pochází z počátku 17. století. Foto J. Husák, 2018

Významné osobnosti

Mezi význačné rodáky patří katolický kněz, buditel a spisovatel Tomáš Fryčaj (1759-1839) či herec Svatopluk Skládal (1926-1992). Bratří Křičkům – hudebnímu skladateli Jaroslavovi (1882-1969) a básníku Petrovi (1884-1949) je věnována již zmíněná stálá expozice. V Kelči se narodil též jazykovědec a slavista František Pastrnek (1853-1940), působil zde teolog Leopold Prečan (1866–1947), který byl za své zásluhy vyznamenán hodností asistenta papežského trůnu. Na kelečské farnosti působil v letech 1927-1934 kardinál a pražský arcibiskup František Tomášek (1899-1992), jehož pamětní desku dnes nalezneme na kostele svaté Kateřiny. Významným rodákem je též Vojtěch Jasný (*1925) – česko-americký scenárista, filmový režisér a vysokoškolský pedagog. V Kelči se odehrává děj jeho oceněného filmu Všichni dobří rodáci.

O přírodě Kelče pojednává zastavení č. 24.

Literatura a zdroje

Arcidiecéze olomoucká – Leopold Přečan [online], [cit. 10. 7. 2018]. Dostupné z <http://www.ado.cz/obsah/leopold-precan>

Historie města Kelč – Dýmkařství v Kelči [online], [cit. 10. 7. 2018]. Dostupné z <https://www.kelc.cz/informace-o-meste/historie/clanky-o-historii/?more=93>

Hrad Šaumburk [online], [cit. 10. 7. 2018]. Dostupné z <http://www.hrady.cz/?OID=627>

Město Kelč – oficiální stránky [online], [cit. 10. 7. 2018]. Dostupné z <https://www.kelc.cz/>

Rouské – oficiální stránky obce [online], [cit. 15. 7. 2018]. Dostupné z <https://www.rouske.cz>

Římskokatolická farnost Kelč – Kostel sv. Petra a Pavla [online], [cit. 10. 7. 2018]. Dostupné z <http://www.kelc.farnost.cz/kostel_petra_a_pavla.html>

Wikipedie – otevřená encyklopedie (Kelč) [online], [cit. 10. 7. 2018]. Dostupné z <https://cs.wikipedia.org/wiki/Kel%C4%8D>