Petr Hajdyla (1985) je absolventem Katedry malby na Fakultě umění Ostravské univerzity v Ostravě. Činný malíř a grafik. Žije a tvoří ve Straníku u Nového Jičína. Vyučuje animaci na  ZUŠ Alfréda Radoka ve Valašském Meziříčí.

Na výstavě se ocitáme uprostřed polytematického pestrobarevného proudění obrazů mladého malíře Petra Hajdyly. Autor představuje díla, v nichž uvažuje o vycpaninách, o vesmíru, o předmětech, o procesech, pozoruje dívání se přes víčka …

Do výstavní síně vedou dvoje dveře a na této výstavě je stráží ptáci. Přesněji řečeno obrazy ptáků. Ještě přesněji řečeno obrazy vycpaných ptáků, ptáků, kteří zemřeli, aby mohli být ukazováni, jak vypadají živí. Na obraze vycpané sovy, na jejím podstavci, vidíme paradoxně stopy, které zanechává sova živá; v pozadí preparovaných sýkorek sledujeme siluetu plížící se kočky. Petr Hajdyla zdánlivě jednoznačnými obrazy popírá sdělované, zpochybňuje konvenční přístupy a probouzí naši fantazii k dotváření naznačených příběhů.

Rozmanitost námětů je násobena rozmanitostí zvolených barevnostních kódů, které volně nakládají s kontrastem, harmonií, sytostí, jemností, decentností, dynamičností, pestrostí, monochromií; a také s rozmanitostí v technice malby – vidíme  vrstvení, stříkání, rozpíjení, expresivní tahy štětcem, pastóznost, lazuritu  … Petr Hajdyla s každou další malbou skládá svou barevnou paletu úplně znovu.

Invenční je rovněž malířovo formování tvaru, který se v jednotlivých dílech pohybuje od ohraničenosti k neurčitosti, který někde nese konkrétní formy známé reality a jinde jsou významy pozastřené.

Sám autor o svém přístupu k procesu utváření obrazu říká:

„Důležitým faktorem, který dlouhodobě mé obrazy spojuje, je syntéza prvotní myšlenky s následnou volnou malířskou interpretací, během níž často dochází k dalším posunům významů. Sám se nikdy nesnažím stoprocentně kontrolovat vše, co se na plátně děje. Barvě podřizuji svůj rukopis.  … Umění nevidím ve schopnosti či dovednosti něco namalovat, ale v tom nechat se v procesu sebezapomnění vést neznámou cestou, využívat vše, co tato cesta přináší a s citem režírovat obraz do finální podoby.“

Za velmi důvtipné považuji obrazy vizualizující, do obrazové podoby přepisující, jazykové idiomy či frazémy. Titulní dílo výstavy Zlatý padák je jedním z nich. Sousloví bohaté odstupné v „doslovném“ přepisu vizuálního znaku, který se snáší z hory do barev malby,  vytváří zvláštní napětí rozporuplnosti a podněcuje k asociacím a nekonvenčním úvahám.

Do říše fantazie, hlubin představ o pravěku, hlubin vod skrývajících nebezpečí i poznání  nahlížíme parafrází scény z filmu Cesta do pravěku. Chlapci stojí kolem plátna nořícího se z vody, symbolu nevědomí, očištění, pokřtění … Petr Hajdyla dal obrazu název Jak dál. Jak dál s obrazem. Možná se tato otázka ptá i po tom, zdali vpustit do procesu tvorby, jenž je nyní provázen čistou radostí z malování, také další uvažování o naznačených konceptech a „dopsat“ tyto jednotlivými obrazy otevřené kapitoly.

Dáša Lasotová, 2015